HISTORIE ZÁKLADNÍ ŠKOLY V BLATNICI

Školství v Blatnici

V souvislosti s těžbou uhlí narostl v letech 1870-1900 počet blatnických obyvatel téměř na čtyřnásobek (pro zajímavost: v roce 1850 měla Blatnice 177 obyvatel, o osmdesát let později to bylo již 1052 obyvatel); v obci se vytvořila také silná česká menšina. V roce 1872 bylo Zemskou školní radou v Praze povoleno otevřít v Blatnici jednotřídní obecnou školu s německým vyučovacím jazykem. V následujícím roce obec zajistila výstavbu školní budovy. Zdejší škola byla pro narůstající počet dětí v roce 1879 rozšířena na dvojtřídní, v roce 1880 pak byla povolena třetí třída. Od roku 1883 zde fungovala i dětská opatrovna (mateřská škola) pro německy mluvící předškolní děti. O čtyři roky později došlo k rozšíření školy na čtyři třídy, roku 1891 na pět a od roku 1901 nakonec i o šestou třídu. Školní budova byla v souvislosti s nárůstem počtu žáků zvětšována. Když pak zřízena škola i v obci Rochlov (1902), ztratila blatnická škola mnoho dětí a počet jejích tříd nakonec klesl na tři. České děti však docházely do české obecné školy v Dolních Sekyřanech.

Snahy o zřízení české obecné školy v Blatnici byly naplněny až na sklonku zimy roku 1919, kdy byla otevřena jako dvojtřídní; spadaly sem také obce Kamenný Újezd, Kbelany a Přehýšov. V roce 1921 byl v obci ustanoven odbor Národní jednoty pošumavské, který byl v příštích letech velice činný a pořádal řadu divadelních představení a jiných kulturních podniků, z jejichž výtěžku byla podporována česká škola a byla zřízena i knihovna. V roce 1926 se obec dočkala nové moderní školní budovy. V předválečném roce byla obec v důsledku Mnichovské dohody zabrána nacistickým Německem. Z té doby se objevují zprávy o vyhrocení vztahů mezi zdejším českým a německým obyvatelstvem, došlo k vykradení a poškození české školy a strhávání českých nápisů a symbolů. Česká státní obecná škola v Blatnici byla uzavřena v říjnu 1938.

Po válce proběhl odsun německého obyvatelstva a následné dosídlení obce navrátilci a novými osadníky z vnitrozemí. V obci se obnovovali živnosti, Národní dům byl opět uveden do pořádku a znovu byla otevřena česká obecná škola a mateřská škola. V září 1945 byla v obci založena i měšťanská škola, do ní docházely děti z celého okolí. Pro narůstající počet přistěhovaných dětí byla v tomto roce zdejší škola rozšířena na trojtřídní. V roce 1955 proběhla údržba školních budov. Následující rok navštěvovalo zdejší osmiletou školu již okolo 200 žáků (z toho asi 70 přespolních); škola měla šest tříd. Do mateřské školy docházelo v roce 1956 celkem 41 dětí. Celkový počet obyvatel obce se v této době pohyboval okolo 840.

V současné době (2022) má škola devět ročníků, po jedné třídě v každém, a navštěvuje ji cca 190 žáků, místních i přespolních. V nedávné době byla provedena výměna oken a rekonstrukce střešního pláště.

(čerpáno ze stránek obce Blatnice a z https://www.stopovacka.cz/blatnice)

Historie budovy školy

Budova školy byla postavena v roce 1926 podle projektu významného západočeského architekta Hanuše Zápala.

Hanuš Zápal (1885-1964; syn učitele) vystudoval reálku v Rakovníku a poté architekturu na České technice v Praze. Již za studií se začal zajímal o památky. V letech 1908 až 1909 byl zaměstnán v kanceláři profesora Jana Kouly (mj. autora rekonstrukce plzeňské radnice včetně návrhu i realizace její sgrafitové výzdoby). Poté pracoval pro významné české architekty Antonína Balšánka a Bedřicha Bendelmayera. Stěžejní část Zápalovy pracovní kariéry se začala rozvíjet od roku 1910, kdy nastoupil do služeb města Plzně. Zde se ve dvacátých letech stal vrchním stavebním komisařem a následně technickým radou. V době svého působení pro město navrhl řadu významných městských staveb.

Od roku 1919 se Zápal věnoval ochraně památek na Plzeňsku. Stal se členem Společnosti pro národopis a ochranu památek v Plzni a okolí, dozoroval opravy kostelů (např. kostelík U Ježíška, chrám sv. Bartoloměje v Plzni, rotunda sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci). Největší úsilí věnoval záchraně areálu barokního poutního místa a někdejšího proboštství plaského kláštera v Mariánské Týnici, kde stál v čele dobrovolnického Spolku na záchranu Mariánské Týnice (dnes Muzeum a galerie severního Plzeňska). Vyvíjel též osvětovou a vzdělávací činnost - pořádal přednášky a podílel se na výrobě prvního (pětidílného) filmu o Plzni.

Po odchodu do důchodu pokračoval v ochraně památek a ve vlastní architektonické tvorbě, navrhl několik školních budov v okolí Plzně (např. v Plasích, Blovicích, Černicích) a rodinných domů; významnou stavbou z tohoto období je českobratrský kostel v Kralovicích.

Závěr architektova života byl v době normalizace neveselý; musel se odstěhovat z Plzně, byl odstaven od záchranných prací v Mariánské Týnici. Dožil v Lednici na severním Plzeňsku a je pochován na městském hřbitově v Rakovníku, v rodinné hrobce podle vlastního návrhu.

Nejvýznamnější Zápalovy stavby:

  • projekt souboru školních budov na dnešním Masarykově náměstí v Plzni (1910-11), později realizována Obchodní akademie (1913)
  • reprezentační budova Měšťanského pivovaru (1917)
  • rodinný dům Ladislava Lábka v Mánesově ulici, Plzeň (1922)
  • Masarykova škola na Jiráskově náměstí, Plzeň (1923)
  • divadelní skladiště v Kovářské ulici, Plzeň (1923)
  • pomník šesti dětí zastřelených maďarskými vojáky 1918 na ústředním hřbitově, Plzeň (1923)
  • dřevěná ozdravovna pro děti na břehu Šídlovského rybníka (1923)
  • tzv. Kostincova turistická chata na Krkavci, Plzeň (1924)
  • návrh adaptace budovy bývalého Panského mlýna v sadech 5. května, Plzeň (1921-25)
  • soubor tří činžovních domů na Americké třídě, včetně tzv. Mrakodrapu, Plzeň (1924)
  • Vyšší hospodářská škola na Karlovarské třídě, Plzeň (1924)
  • budova filtrů systému Puech-Chabal v areálu plzeňské vodárny v Doudlevcích, Plzeň (1922-25)
  • areál Benešovy školy na Doudlevecké třídě, Plzeň (1923-25)
  • plzeňské krematorium (1924-26)
  • pomník purkmistra Dr. Václava Petáka na ústředním hřbitově, Plzeň (1927)
  • budova Masarykova léčebného a výchovného ústavu pro zmrzačené děti na Klatovské třídě, Plzeň (1925-29)
  • sanatorium, Janov u Mirošova (1928-29)
  • budova městských technických úřadů ve Škroupově ulici, ve spolupráci s F. Benešem, Plzeň (1929-30)
  • budova Ústavu pro hluchoněmé děti na nároží náměstí Míru a ulice 17. listopadu, Plzeň (1931)
  • areál Vzorného statku Vyšší hospodářské školy v Plzni nad Lochotínem (1932)
  • budova Pikovy školy na Masarykově třídě, Plzeň (1930-32)
  • budova Masarykovy obecné a měšťanské školy, Plasy (1933-34)
  • českobratrský kostel, Kralovice (1934)
  • školy v Bolevci, Kaznějově, Horní Bříze, Plané nade Mží, Železné Rudě, Domažlicích atd.

Primátor města Plzně od roku 2006 pravidelně každé čtyři roky vyhlašuje Cenu Hanuše Zápala - veřejnou architektonickou soutěž, jejímž cílem je nalézt a ohodnotit nejkvalitnější stavby reprezentující architektonickou kulturu v Plzni za období posledních čtyř let.